Vzhledem k tomu, že hlavním motivem založení osady České Žleby bylo jejich poslání fungovat jako občerstvovací stanoviště pro karavany soumarů na Zlaté stezce, je zapotřebí si o této významné středověké trase říci několik slov.
Zlatá stezka…
Zlatá stezka (něm. Goldener Steig) je souhrnný název pro systém severo-jižních středověkých obchodních cest, které překračovaly šumavské hvozdy a spojovaly Čechy s Podunajím. Zlatá stezka se snad využívala již v pravěku, ale první historické zprávy o ní máme z 11. století. Římský císař Jindřich II. daroval listinou z roku 1010 pasovskému ženskému klášteru Niedernburg mýtné poplatky na cestě do Čech a někdy na konci 11. století přenechal český král Vratislav II. obdobné poplatky na cestě z Prachatic do Pasova pražské vyšehradské kapitule. Funkci Niedernburgu již od 12. století postupně přebíralo pasovské biskupství a na české straně vystřídala po husitských válkách vyšehradskou kapitulu světská moc, především významný jihočeský rod Rožmberků.
…aneb Solná stezka
Hlavním obchodním artiklem na Zlaté stezce byla nesporně sůl, které měly České země nedostatek, bylo ji tedy nutné dovážet. Původ soli dovážené do Čech byl převážně z východoalpských ložisek poblíž Salzburgu (česky Solnohradu), z Hallstattu, Halleinu, a z hornobavorského Reichenhallu, kde její těžba nebyla dodnes přerušena. Vytěžená sůl se ze Salzburgu po řece Inn dopravovala do biskupského města Pasova a odtamtud již na hřbetech tzv. soumarských koní přes šumavské hřebeny a husté jihočeské lesy až do Prachatic, které měly právo se solí dál obchodovat. Za období jejich největšího rozkvětu se považuje 16. století, kdy Prachaticemi procházelo až 1200 soumarských koní týdně. Počet přepravených litrů soli tak dosahoval až k 3 milionům ročně. Není divu, že rožmberské Prachatice patřily ve své době k nejvýstavnějším městům v Čechách.
Sůl nad zlato?
O důležitosti soli pro člověka bylo napsáno mnohé. Jednak ionty sodíku a chloru jsou nezbytné pro normální fungování pochodů v organismu, jednak sůl sloužila jako základní přísada do pokrmů, ale též jako výhradní konzervační prostředek potravin, zásadní látka pro chemii (resp. alchymii), o mydlovarnictví, sklářství, či papírenském průmyslu a dalších průmyslových odvětvích nemluvě. Součástí české frazeologie je rčení „sůl nad zlato“, které s určitou mírou nadsázky vystihuje, že sůl byla zlatem vyvažována, že sůl zlato přinášela. Proto mít „solný důl“ znamenalo mít „důl zlatý“, a proto konečně i Solná stezka byla odedávna nazývána Zlatou. Nebyla to však pouze sůl, která se převážela. Po stejných trasách směrem na sever putovalo ještě koření, jižní plody, drahé látky či víno, opačným směrem putovalo obilí, kůže, vlna, slad a chmel, pálenka. Po Zlaté stezce proudily se solí do Čech také nové myšlenky, kultura a v neposlední řadě kolonisté.
Další vývoj Zlaté stezky
Ruch na Zlaté stezce utrpěl těžké rány za třicetileté války, navíc se čeští Habsburkové rozhodli upřednostnit jinou trasu soli do Čech, a to z Lince do Českých Budějovic. Tento zásah je patrný dodnes. Hlavní silniční tah na jih vede přes Budějovice, zatímco Prachatice zůstávají poněkud z cesty. Naproti tomu vimperská cesta do Německa si svou důležitost víceméně udržela. Ačkoli se tato skutečnost projevila na jisté hospodářské stagnaci Prachaticka, dnes z ní mohou Prachatice paradoxně těžit: jejich centrum se může pochlubit řadou autentických renesančních památek pamatujících „zlaté časy“ Solné stezky.
Kudy vedla Zlatá stezka do Čech?
Výchozím bodem bylo bavorské město Pasov (Passau), kam bylo zboží od jihu sváženo po řece Inn. Odtud vedly na sever tři hlavní trasy. První, nejstarší a co do objemu převáženého zboží největší, vedla do Prachatic, druhá směřovala do Vimperku a cílem třetí, nejmladší, byly Kašperské Hory. Součástí prachatické Zlaté stezky byla i zastávka u napajedla v Českých Žlebech. Celková délka trasy z Pasova do Prachatic činila cca 100 km. Podél cesty musela být vybudována kvalitní infrastruktura. Putující dopravci potřebovali místo, kde složit hlavu a kde by se mohli posilnit. Rovněž kůň, mezek či mula museli být napojeni a opečováni před dalším namáhavým putováním po místy téměř neschůdných šumavských partiích stezky.
Prachatická trasa Zlaté stezky a České Žleby
Hlavním nocležištěm soumarských karavan byly na české straně Volary (jeden den cesty z Prachatic) a na rakouské straně Waldkirchen (den z Pasova). Cesta tak byla rozčleněna na tři přibližně stejně dlouhé etapy. Podél cesty však vznikaly osady, které nabízely možnost stravy a střechy nad hlavou, kupř. při nepřízni počasí či jiných nenadálých okolnostech. Mimoto existovala jednoduchá občerstvovací místa, mezi něž můžeme řadit i České Žleby, lokalitu s pramenem pitné vody, která sloužila jako napajedlo. České Žleby byly pro soumary putující od Pasova první zastávkou na české straně za hranicí, kterou tvoří Mechový potok. Z tohoto místa vede těžké stoupání, po kterém byli koně i doprovod často žízniví a vyčerpaní.