Soumaři (z německého Säumer, patrně odvozeného ze slova středověké latiny salma, sauma = zátěž) byli sedláci se svými dopravními zvířaty, zpravidla koňmi. Jeden soumarský kůň nesl náklad o váze kolem tří centýřů (tj. cca přes 185 kg). Solné bečky, ploché nádoby na víno, pytle nebo balíky se zbožím bývaly upevňovány na zvláštní dřevěná nosítka nebo sedla. Bečky se solí (prostice) se zavěšovaly do rovnovážné polohy po obou stranách zvířete. Na cestu se nejčastěji vyráželo na podzim po sklizni obilí. Šumavské mokřady a bažiny byly přes zimu též zamrzlé, tj. schůdnější a bezpečnější. I tak bylo soumarské povolání tvrdým chlebíčkem, soumarům hrozilo nebezpečí ze strany loupežníků, divoké zvěře, ale zejména od nevyzpytatelného počasí, od mlh a komplikovaného terénu, který zhoršoval navigaci. Soumaři se proto sdružovali do karavan a čas od času s sebou měli i ozbrojený doprovod. Zajímavostí je, že převozníci „bílého zlata“ se na stezce setkávali s rýžovači zlata pravého. Na prachatické větvi Zlaté stezky k tomu docházelo poblíž Volar, kde se rýžovalo zlato na Zátoni u Kaplického potoka.